Patří k té části slovní zásoby, v níž lze shody pokládat za druh elementární příbuznosti (viz ↗elementární příbuznost). L.s., neboli dětská „žvatlavá“ slova, vznikají bezděčnou činností mluvidel (ř. λαλέω ‘žvatlám (o dětech)’), a to většinou částečným n. úplným zdvojením některé ze slabik dětské řeči. Tyto tzv. optimální slabiky, obvykle spojení labiální n. dentální souhlásky se samohláskou a (ma, pa, ta apod.), jsou dány „shodným utvářením mluvidel u všech příslušníků živočišného druhu ‘člověk’ (✍Večerka a kol., 2006:191), proto stejně n. podobně tvořené útvary lze najít v příbuzných i nepříbuzných jaz. Primárně ovšem nemají tyto řečové útvary ještě charakter jazykových znaků, stávají se jimi až tím, jak se dítě působením dospělých učí spojovat tyto útvary s určitými představami. Svědčí o tom ty případy, kdy stejně n. podobně znějící dětská slova mají různé významy. K lalickým slovům patří především označení příbuzenských jmen, jako č. máma (srov. též b.sln.r. br. ukr. máma, slk. p. mama, dále lat. mamma, angl. mum, mummy, lit. mamà, momà aj., vše ‘maminka’, ale ř. μάμμη ‘maminka’ i ‘babička’, stind. māma‑ ‘strýc’, gruz. mama ‘otec’aj.), děd, děda (srov. p. dziad, b. djádo, sln. déd, dedè, ukr. did, r. ded aj., vše ‘děd, dědeček’ (a další, i přenesené, významy), ale r. djádja ‘strýc’, lit. dė͂dė ‘strýc’, angl. dad, daddy ‘tatínek’ aj.), táta, bába (srov. p. baba, b.sln.r. br. bába aj., vše ‘babička, stará žena apod.’, lit. bóba téhož významu, ale něm. Bube ‘chlapec’, angl. baby ‘nemluvně’, it. babbo ‘otec’ aj.), základních lidských činností (papat, kakat, capat aj.), citoslovcí typu bac, pac, prr apod. V č. jazykovědě se l.s. zabýval zejm. ✍Kopečný (1981), ✍Kopečný (1986). Z lalického východiska vysvětluje např. i vznik některých zvukomalebných sloves mluvení (viz ↗verbum dicendi), jako mumlat, brblat, mrmlat, též mluvit apod.